Bl. František Maria od Kříže Jordan
Zakladatelem
salvatoriánů je P.
Jan Křtitel Jordan
(řeholní jméno František Maria od Kříže Jordan), syn
chudobných lidí, narozen na jihu Německa v Gurtweilu 16.
6. 1848. Jeho otec byl invalida po úraze. Proto celá
starost o rodinu ležela na matce. Jako pradlena mohla
obstarat to nejnutnější. Chudoba se stala od časného
mládí přítelkyní všech dětí.
Jan Křtitel, tak znělo jeho křestní jméno, byl v
nepříznivé situaci. Byl velice nadaný, i když v prvních
školních ročnících nebyl zrovna vzorný. Změna u něho
nastala od prvního sv. přijímání. Od toho okamžiku se
cítil povolán ke kněžství. Rodina mu toto přání ani při
nejlepší vůli nemohla splnit. A tak se šel učit řemeslu,
nejprve malířství, pak šel "na vandr", učil se poznávat
lidi i města a zjišťoval stále větší náboženskou
nevědomost u značného množství lidí.
Proto poslechl raději touhu svého nitra, vrátil se,
našel dobré lidi, kteří mu pomáhali, sedl si s mladšími
chlapci do školních lavic, "bifloval" látku jedné třídy
za druhou a absolvoval maturitu s vynikajícím prospěchem
v jazycích, ale se skromným v matematice. Ve Freiburgu
vstoupil do kněžského semináře, v St. Petru byl vysvěcen
na kněze r. 1878. Dle proticírkevních zákonů (kulturní
boj) nesměl ve vlasti konat kněžskou službu, proto chtěl
slavit primici v národním švýcarském poutním místě
Einsiedeln. Tam už byli 2 primicianti, vybral si tedy
Döttingen 6 km jižně od Koblenze, kousek od německých
hranic.
Jordan měl mimořádné nadání pro cizí jazyky. Toužil po
vědeckém vzdělání, proto odchází do Říma. Dostal
stipendium a věnoval se studiu arménštiny, syrštiny,
koptštiny a arabštiny. Kdyby zůstal v Římě, kynula by mu
vědecká kariéra. On však měl jiné plány. Roku 1880 odjel
do Sv. Země. Zde při pobytu v Libanonu dostal osvícení z
nebe. V duši slyšel jasné slovo Páně: "To je věčný život,
že poznají Tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého
jsi poslal, Ježíše Krista". Od toho okamžiku měl pevnou
jistotu, že si ho Bůh vyvolil pro své - Boží Dílo. Od té
chvíle neměl klidu, neustále v něm pracovala silná vůle
a touha splnit Boží plán. Mnoho let později sdělil
Jordan s velkou ostýchavostí svému nástupci, P. Pankráci
Pfeifferovi, jak došlo k tomuto charismatu - stát se
zakladatelem. A slova Páně z velekněžské modlitby (Jan
17, 3) se stala od té doby vlastním programem
salvatoriánů.
Boží plán, který měl být Jordanem splněn, zněl:
nezakládat řeholi, nýbrž s pomocí kleriků a laiků, mužů
i žen, kteří zůstanou na svých místech ve světě, obrodit
Církev. Tento plán byl odpovědí na tehdejší potřebu
doby. Vždyť tehdy v Německu i jinde horliví a Římu věrní
kněží - jako Jordan - nesměli veřejně působit. Museli
odejít za hranice - mnozí však pracovali tajně nebo za
pomoci laiků, kteří zůstávali na svých místech a
pronikali své prostředí jako boží kvas. Obrodu Církve si
dvaatřicetiletý Jordan představoval způsobem, kterému
odpovídalo myšlení 2. Vatikánského koncilu - přes kněze,
laiky, muže i ženy, kterým přisuzoval stejně odpovědnou
úlohu jako mužům. Počítal zvláště s inteligencí,
rodinami, s mládeží, s každým dobré vůle. Byly to
myšlenky, které předcházely 2. Vatikánský koncil o více
než 80 let. Jordan při uskutečňování Božího Díla narazil
u církevních představených na nepřekonatelný odpor.
Chtěl-li vůbec něco začít, musel opustit výšiny a
vtěsnat vše do dosud platných předpisů církevního práva.
Nejdříve musel Jordan najít spolupracovníky, lidi, kteří
by mu rozuměli a pomáhali, v první řadě kněze. Brzy je
našel. P. Bonaventura Lüthen z Paderbornu byl jeho
věrným pomocníkem a rádcem, později se přidali jiní muži.
Výzva ke kněžím se nesetkala s úplným pochopením. Získat
laiky z různých společenských vrstev a vzdělání už bylo
snadnější a tak mohl Jordan dílo zorganizovat.
DĚJINY SPOLEČNOSTI
Jeho tzv. Vyučující společnost měla 3 stupně:
1. Na prvním stupni byli ti, kdo se zcela zavázali pro
jeho dílo. Tito skládali tři sliby: chudoby, čistoty a
poslušnosti. Nemuseli však opouštět své postavení a
vstupovat do kláštera. Jordan ovšem očekával, že budou
připraveni ho následovat, jakmile je zavolá k určitému
úkolu. Mohli to být muži i ženy. A skutečně hned na
počátku, 5. září 1882 složila jedna žena sliby jako
členka 1. řádu - šlechtična Terezie z Wüllenweberů.
2. Druhý stupeň byl určen pro vzdělané, kteří by byli
schopni zvláště ovlivňovat situaci v církvi i ve světě.
Myslel hlavně na vědce akademiky, umělce též na novináře.
Tisku věnoval zvláštní péči a již v prvních letech po
založení se objevily časopisy v němčině, italštině a
latině. Úřední vatikánský list "Acta Apostolicae Saedis"
vznikl právě z těchto časopisů.
3. Členem třetího stupně se mohl stát každý, kdo byl
ochoten vést řádný křesťanský život a dle svých možností
a schopností pomáhat tomuto Božímu dílu.
Jordan našel řadu obětavých pomocníků a přátelé i
příznivci pečovali vždy o nově založené koleje. Byli to
často právě lidé z jednoduchých, prostých poměrů, kteří
byli schopní jěště dávat z toho mála, co měli. Jordan
jim byl vděčný i za sebemenší dar a pomoc. Všechny
články jeho díla pak spojoval apoštolský duch, ten je
oživoval a dával impuls. Jordan chtěl každého muže i
každou ženu proměnit v apoštola. Všech 12 apoštolů
zvolil za patrony. Marii uctíval jako Královnu apoštolů.
Jeho dílo dostalo jméno Apoštolská vyučovací společnost.
Jordan byl proniknut touhou po apoštolátu. Podobnou
zanícenost předpokládal i u svých spolupracovníků.
Potíže
Úspěch se mu dostavil, i když nedosáhl všeho co si
předsevzal. Důvody toho záležely také na něm. Když
zakládal první koleje, byl ještě mladým mužem, který
neměl praktické zkušenosti. Mnozí ho považovali za
neobratného a nezkušeného. Jiní pochybovali zda je dost
nadaný pro správu, organizaci a vedení lidí. Jordan byl
při vší své činnosti v hloubi duše dost úzkostlivý.
Jordan sám své přirozené dary a schopnosti nepřecenil,
byl v hloubi srdce příliš skromný. Avšak jednou uvěřil,
že ho povolal Bůh. V tom byl skálopevný. Též lidé, kteří
se k němu připojili, byli přesvědčeni o jeho povolání a
poslání. Předstoupil před ně jako boží posel a oni ho
jako Bohem poslaného přijali.
Rozsahu jeho plánů a podniků nijak neodpovídaly
prostředky, které měl. On sám neměl nic, byl odkázán na
almužny. Nebyl vypočítavý, ale vynikal vlastností
svatých: bezmeznou důvěrou v Boha. V nejvyšší nouzi
probděl mnohou noc na modlitbách, aby ho Pán vyslyšel.
Také se přihodily - dle svědků - zázraky, ale nakonec mu
byl poslán vizitátor, od jehož rady a souhlasu byl řadu
let závislý.
Pro rozvoj jeho díla byly rozhodující kontroverze s
Církví. Jordan netušil, kolik dotazů a obvinění bylo na
něho vzneseno u generálního vikariátu v Římě a ve
Vatikánu. Řeholní pravidla, která napsal pro 1. stupeň,
byla zamítnuta. Nic nepomohlo, že je psal na kolenou, se
slzami, proniknut Božím duchem. I přes to, že v nich
byla slova Písma, tak jako i jiní zakladatelé je
používali. Text Stanov byl proniknut takovou silou
ducha, srdce a ohněm zápalu, že to muselo uchvátit
každého čtenáře. Církev si proti tomu nepřála citace
biblických veršů, ale pevné církevně právní předpisy.
Měla zájem na tom, aby zde byl přehled o všech řeholích,
které měla spravovat. A tak musel Jordan své odvážné
myšlenky natlačit do pevného a předem určeného schématu
klášterního života.
Místo hnutí, které všechno proniká, vznikla další
řeholní společnost - vedle mnohých jiných. Podobně
nemohl Jordan prosadit, aby ženy i muži byli členy
jednoho a stejného hnutí. To bylo tehdy považováno za
nepřípustnou věc. Bylo sice dovoleno založit ženskou
větev, ale musela být pěkně čistě oddělena od mužské,
obě musely být samostatné a nezávislé.
Cíl
Podle církevního práva musel každý zakladatel mít pevně vyhraněný cíl, aby se každá řeholní společnost lišila od druhé. To však odporovalo Jordanovu plánu. Nechtěl se omezit pouze na jeden či na několik příbuzných cílů, například jen na tisk, jen na výchovu mládeže, jen na misie. To specifické u jeho díla byla a je universalita.
Universalita
Universalita spočívala v tom, že:
a) celá Společnost měla být ochotná převzít každou práci
- dle okamžité potřeby,
b) u jednotlivých členů - v tom, že rádi převezmou i
zcela nenápadnou, od jiných opovrhovanou práci.
Jednalo se zde o obnovu ducha apoštolátu v Církvi a v
každém přesvědčeném křesťanovi: to byl vysoký, ne-li
utopistický cíl. V Jordanově díle se vždy setrvávalo na
universalitě. Bylo s tím ovšem spojeno i nebezpečí, že
Společnost se brzy vyčerpá nad svoje síly. Avšak ochotou
vydat ze sebe více než mohla, si vypěstovala stálou
vnitřní pohyblivost.
Nové jméno - nový duch
Církvi nebylo po chuti jméno založené Společnosti.
Nepřipustila titul "Apoštolská vyučující společnost" ani
jméno "Katolická vyučující společnost". Místo toho
navrhla "Societas Divini Salvatoris" - Společnost
Božského Spasitele. Proto byli Jordan a jeho členové
nazváni "Salvatoriáni".
Tato změna jména se ukázala šťastnou. Latinské slovo
Salvator si tu uchovalo plnou sílu výrazu: zachránce,
spasitel. Právě založené dílo bylo pojmenováno nejen dle
jeho činnosti, ale podle jeho nejvyššího cíle -
Spasitele, Zachránce světa. Jeho podstatný povahový rys
t.j. jeho dobrotu a lidumilnost si vzali salvatoriáni za
ideál a vzor.
Jak přijal Jordan změnu své původní ideje? Byl
charismatik a žádný revolucionář. Nechal se rád
nadchnout novými idejemi, uměl se však také podřídit.
Byl přece poslušným synem církve. Odpor proti církvi a
jejím úřadům byl u něho nemyslitelný. Byl příliš pevně
zakotven v římském myšlenkovém světě a víře. Řím byl
středem jeho díla. Řím dodal jeho dílu universality. Měl
velké štěstí, že mohl získat Palazzo Cesi v
bezprostřední blízkosti velechrámu sv. Petra. Pokud dlel
v Římě, denně se modlil u hrobu knížete apoštolů.
Nařízení Církve uznával za správná. Měl i zálibu v
klášterním životě. Společenství s pevnou strukturou -
dle jeho vlastních zkušeností - mohlo být trvalejším
útvarem než nějaké třeba i velkomyslně pojaté hnutí.
Ženská větev "Vyučující společnosti"
R. 1882 založil Jordan v Římě společnost řeholních sester "Od Bolestné Matky Boží", které dostávaly stále více ráz františkánského hnutí s přísnou observancí. Tím se zeslabil obraz aktivní ženy v apoštolátu církve. Představená, Matka Františka Streitelová, kterou si Jordan vybral, byla k takovému úkolu méně schopná pro její dlouholetý klášterní život. Pod jejím vlivem přijal Jordan řeholní jméno František Maria od Kříže. Zároveň dostala "Vyučující společnost" stále silnější klášterní charakter.
Církevní schválení
Ostrá výměna názorů s církevními úřady způsobila r. 1885 odluku od jeho první řeholní ženské větve, naproti tomu však dosáhl církevního uznání pro Společnost Božského Spasitele - salvatoriány. Tím bylo dílo zajištěno a on mu předpověděl věčnou budoucnost.
Matka Marie od Apoštolů
Přes trapné zkušenosti a nevýslovná utrpení, která musel prodělat, nenechal se Jordan odradit od založení další ženské řehole. V obci Neuwerk u Mönchengladbachu žila šlechtična Terezie z Wülenweber, nadšená Jordanovými plány. Čekala trpělivě řadu let, až ji zavolá ke spolupráci. Stalo se tak r. 1888, kdy oba odjeli do obce Tivoli, 30 km od Říma. Zde založili 8. 12. 1888 Společnost sester Božského Spasitele. Po několika letech - když se osvědčily - mohly se přestěhovat do Říma a rozšířit se po celém světě. Zakladatelka dostala jméno "Marie od Apoštolů", což naznačuje napojení na původní apoštolátní myšlenku. Tato žena přinesla jako věno své vlastní životní zkušenosti, prožila utrpení kulturního boje, poznala zblízka náboženský život v Německu a byla nadšená pro všeobjímající apoštolát stejně jako Jordan. Setkání s ním se stalo nezapomenutelným zážitkem: oba byli šťastní, že v úplné shodě mohou rozvíjet apoštolátní strategii. Matka Marie zrála rychle ve svatosti, takže o vánocích 1907 - hlavním salvatoriánském svátku - si ji Spasitel mohl vzít k sobě. Po uznání jejích hrdinských ctností a zázraků na její přímluvu byla v říjnu 1968 Pavlem VI prohlášena za blahoslavenou. Svátek má 5. září. Její tělo je uloženo v kapli mateřského domu SALVATOR MUNDI v Římě.
Rozšíření Společnosti
Pod ochranou církevního uznání a pod dohledem vizitátora - to byl čin opatrnosti římských úřadů - dal se Jordan do neúnavné zakládající činnosti. Už 1890 poslal první misionáře do Assamu v Indii. 1892 založil domy v USA a Rakousku. Následovaly 1893 Ecuador a Kolumbie, 1894 Švýcarsko, 1895 České země, 1896 Brazilie, 1898 Rumunsko, 1900 Belgie, Polsko, Jugoslavie, 1901 Anglie a 1915 Německo. Za jeho života byla Společnost uvedena do 12 různých zemí. Když r. 1915 se P. Jordan na Generální kapitule vzdal možnosti být znovu zvolen, mohl po tomto bouřlivém zakladatelském období předat svému nástupci, P.Pankráci Pfeifferovi, vybudované a dobře zajištěné dílo. Byl to výkon, který je mimořádný - při podlomeném zdraví zakladatele - a vyvrací dokonalé námitky jeho kritiků.
Návrat do vlasti
Od dubna 1918 byl sedmdesátiletý Jordan stále nemocný. Už se nemohl zotavit. Vydal ze sebe všecko, jeho zdraví strávila horlivost. Trpělivě a s důvěrou v Boží milosrdenství očekával svou poslední hodinu. 8. září 1918 v Tafers ve Švýcarsku skončilo jeho utrpení - o svátku Narození P. Marie. Byl pochován v kryptě farního kostela. Věřící byli přesvědčeni, že mezi nimi žil světec a prosili ho za přímluvu. Zvykli si na svého duchovního Otce tak, že v r. 1956, kdy měly jeho ostatky být převezeny do Říma, nechtěli jej dobrovolně vydat, musela zasáhnout policie. Tělo Otce Zakladatele odpočívá v kapli generalátu salvatoriánů v Římě.
Jordanova spiritualita
Jeho - dosud nejlepší životopisec - P. Pankrác Pfeiffer
zdůrazňuje ryzost osobnosti Zakladatele. Všechno u něho
bylo nefalšované, pravé a nejvíce jeho zbožnost. Tři
ctnosti u něho vystupují mimořádně: život z víry, duch
modlitby a důvěra v Boha.
Chceme-li jednou větou vyjádřit podstatu jeho
spirituality, pak nenajdeme nic jednoduššího, ale také
nic lepšího, než: byl velkým mužem modlitby.
Dále se zdůrazňují jeho řeholní duch, pracovitost a
horlivost pro duše. Vyzařuje z něho jednoduchost a
prostota. Víru svého dětství si zachoval neporušenou a
ještě ji prohloubil. Krize víry jsou mu neznámé, rovněž
tak pochybování o některém článku víry. Pevná důvěra v
Boha tvořila základ jeho duchovního života. Láska ke
Kristu prohlubovala a upevňovala ctnost víry. Podle toho
posuzoval vše ostatní a jemně vycítil, co potřebuje svět
a co jednotliví lidé.
Jeho jakoby cholerická povaha se vyznačovala dávkou
vášnivosti, byl "horká hlava". Na druhé straně mohl být
nazván melancholikem - tlumila ho vrozená úzkostlivost.
Přílišná energie jeho povahy vedla k různým chybám,
asketickým životem se však vychoval k stále větší
trpělivosti a dobrotě. Ještě jedna vlastnost ho zdobila:
Jordan nebyl malicherný. Dovedl se nadchnout pro velké
věci. A bližním věnoval důvěru. Lidi kolem sebe v
činnosti neomezoval, ale naopak ještě jim dodával
odvahy. Většina lidí, kteří se s ním setkali, měla
dojem, že je to člověk zcela proniknutý Bohem, k
ostatním dobrotivý a že je pevně přesvědčen o poslání,
ke kterému ho Bůh povolal.
Návrat k pramenům
Druhý Vatikánský koncil vedl řeholní společnosti k tomu,
aby se nad sebou zamyslely, připomněly si původní ideu
zakladatelovu a pokud nutno, vrátily se k ní. Proto i
duchovní dědictví Jordanovo bylo podrobeno zvláštnímu
zájmu a badání. Nové dokumenty nám zpřístupněné
zprostředkovaly upřesněný obraz jeho vzácné osobnosti. S
nadšením byly objevovány právě ty původní ideály, které
předcházely vlastnímu zakladatelskému úsilí řehole a
klášterů. Teprve nyní se začala oceňovat modernost a
aktuálnost Jordanových ideálů i jejich realizace,
kterými daleko předčil způsob myšlení a postoje své doby
- a to i v církevní společenské sféře.
Jordanova zakladatelská činnost byla posléze však
"pouze" stavebním kvádrem v církvi, vedle mnoha
ostatních. Také by nebylo správné propůjčovat jeho
ideálům zvláštní predikát. On pochopil znamení doby.
Smíme však v něm vidět zvláštního svědka té skutečnosti,
že Duch svatý je v Boží církvi živý. Aktuální zůstává i
napomenutí a výzva jeho slov: "Přijdou jiní, vžijí se do
našeho utrpení a budou dál pracovat".
